Začalo to, jak jinak než klasikou – čtvrt hodiny před zákrokem jsem byl v zubařském křesle a nervózně jsem čekal, jestli mi alespoň někdo řekne, že to bude jen trochu bolet, že to bude „taková ta příjemná bolest“, kterou si prý můžeš „užít“. Dneska už vím, že žádná „příjemná bolest“ neexistuje.
„Nebojte se, půjdeme na to postupně,“ říkal doktor. „To zvládnete, bude to rychlé.“ V ten moment mi přišlo, že je lepší držet jazyk za zuby (doslovně) a nechat to na nich. No, a pak začal ten pravý horor. V první fázi mi dali místní anestezii. Říkali, že to bude jen pár pichnutí. Tak si to představte: ta jehla, co vám jde do dásně, vypadá jako něco, co byste použili na traktor, ne na lidskou pusu. A to si myslíte, že budete v pohodě. Ale jak vám to začíná znecitlivovat půlku obličeje, začínáte mít pocit, že jste připraveni na filmovou scénu, kde se z vás stane Frankenstein.
„Teď začneme“, prohlásil doktor, jakoby šlo o běžnou věc, co se dělá každý den. Co se stalo dál, si úplně přesně nepamatuji, protože v ten moment jsem v podstatě začal mít halucinace z toho, jak si s mými zuby hraje. Nejprve se ozval zvuk, který připomínal, jak když vrtačka přetéká. Pak přišel nějaký neuvěřitelný tlak na mé zuby, jak kdyby je někdo tahal z hlavy kleštěmi pro dřevo. A já si pomalu říkal: „Tohle vážně není vtip. To je extrémní verze drsného zubního hororu.“
Nešlo to ven. Nešlo! Ať se doktor snažil, jak chtěl, „osmičky“ se nechtěly vzdát. Po několika minutách, kdy už jsem měl pocit, že se mi zuby zakously do čelisti a nejspíš se začnou pomalu spřádat s mými nervy, jsem začal cítit skutečnou bolest. Chtěl jsem křičet, ale v puse jsem měl asi 15 různých věcí, které mi bránily to udělat. A to i přesto, že jsem měl plnou pusu anestezie – prostě nic nebylo dost silné na to, abych byl v pohodě.
Když mi to konečně „vytáhli“, bylo to jako zázrak. Sice to bolelo jako čert, ale cítil jsem úlevu, že už je to za mnou. A doktor mi na závěr řekl: „No vidíte, to nebylo tak hrozné, že?“
No, pro mě to byla pekelná hodina, ale ano, nějak jsem to přežil. Po operaci jsem měl v puse pocit, jako by tam bylo včelí hnízdo. A že se o to pořádně starat nebudu. Osvěžovač dechu ani nemusel být na seznamu, protože jsem po pár hodinách měl pocit, že mám v ústech celou zoologickou zahradu.
A pak přišlo období, kdy jsem měl tak oteklou tvář, že jsem vypadal jako boxer po zápasu. Každý, kdo mě viděl, se ptal: „Tys byl v ringu?“ A já jen tiše odpovídal: „Jo, s dentálním chirurgem, a prohrál jsem.“ Naštěstí po několika dnech otok povolil, já mohl začít jíst normálně (ale pořád ne žvejkat jako ve stáji, to fakt ne), a život se pomalu vrátil do normálu.
Celkově: kdybych měl nějaké doporučení pro všechny, co se chystají na extrakci „osmiček“, tak to je: přijďte s dobrým humorem, protože i když vám tvrdí, že to je jen „lehčí zákrok“, tohle je jeden z těch momentů, kdy si přejete, aby to byla opravdu jen lehká návštěva zubní pohotovosti. Ale zase, když to přežijete, máte o čem vyprávět!
